Poslední přestavba zámku



    Hluboká zaznamenala za dobu své existence řadu stavebních změn. O původní podobě hradu se lze dohadovat na základě nepřímých zpráv. O jeho významu není pochyb, proto ze skutečnosti, že po celý středověk nedošlo přímému útoku na něj (obléhán však byl), lze soudit, že se jednalo o hrad dobře opevněný.

    Z písemných zpráv se dozvídáme, že Vilém z Perštejna na přelomu 14. a 15. století a později Ondřej Ungnad ze Suneku věnovali na jeho stavební úpravy a především obranné zabezpečení značné finanční částky. Hluboká se tím změnila na rozsáhlou vojenskou pevnost a byla jí až do 3. čtvrtiny 16. století, kdy vnější opevnění zůstalo zachováno, ale vnitřní hrad se změnil na renesanční zámek.

    Ten byl zásadně přestavěn v 1. čtvrtině 18. století do podoby barokní. Tento stavební sloh mohl být pro Hlubokou konečným, ale osud tomu chtěl, aby Hluboká prodělala ještě jednu přestavbu, která zámek změnila na jeden z nejkrásnějších objektů v Čechách. Jak k tomu došlo, bude obsahem řádek následujících.

    Hlavní sídlo Schwarzenbergů v Čechách - hrad a zámek v Českém Krumlově - svou velikostí a starobylostí důstojně reprezentoval své majitele po čtyři generace. Jeho hlavní přednosti však postupem času přece jen poněkud ztrácely na významu. Nakonec převážily nedostatky způsobené především onou velikostí a stářím objektu, jehož provoz byl komplikovaný a ekonomicky náročný. Připočteme - li k tomu ještě skutečnost, že ani bydlení na zámku nebylo příliš pohodlné, nepřekvapí úvahy o novém sídle rodu. Ty nabyly konkrétní podoby po prvé třetině 19. století, kdy správu rodového majetku převzal Jan Adolf II. a brzy poté rozhodl o přestavbě zámku Hluboká. Na tomto rozhodnutí, ale především na celé romantické přestavbě, má velkou zásluhu kněžna Eleonora, manželka Jana Adolfa. Tato moudrá žena příjemného i temperamentnějšího vystupování byla oblíbena v urozené společnosti i mezi lidem prostým. Ve prospěch hlubocké přestavby neváhala Eleonora uplatnit svůj vliv.

    Výstavba nového zámku byla velmi náročnou záležitostí. Jedná se o stavbu velkou, velmi členitou a provedenou s neobyčejnou precizností. Za vzor pro vnější tvářnost hlubockého zámku byla vybrána královská rezidence nedaleko Londýna - hrad Windsor, který Jan Adolf II. navštívil při svých cestách do Anglie a který si znovu prohlédl i se svou manželkou, která ho doprovázela na slavnosti spojené s korunovací královny Viktorie roku 1838.

    Vypracováním projektu a vedením stavebních prací byl pověřen vídeňský architekt Franz Beer. Roku 1840 se započalo od zadní části směrem k hlavní bráně s bouráním starého zámku, jehož barokní podoba byla v průběhu let vystřídána stavbou v malebném stylu tudorské gotiky. Na tomto místě je nutné připomenout, že hlubocký zámek míval rozsáhlé předzámčí, které bylo postupně zcela odstraněno. Na organizaci práce a detailech jednotlivých architektonických článků se vedle Franze Beera podílel výrazně Ferdinand Deworetzsky, knížecí architekt, který po Beerově smrti (1860) převzal řízení stavby a roku 1871 ji dokončil.

    O skvělé organizaci prací svědčí i to, že budova zámku byla v hlavních rysech hotova již roku 1855 a kromě toho byly v krátkém období let 1845 - 1847 postaveny ještě další objekty. V podhradí je to kostel sv. Jana Nepomuckého a dům pro schwarzenberskou správu, nahoře zámecká jízdárna.V pozdějších letech byl zámek s jízdárnou propojen skleníkem. Roku 1867 započala výstavba zámečku zvaného Štekl (vlevo od přístupové cesty), ve kterém po jeho dokončení bydleli knížecí úředníci. Dnes je Štekl luxusním hotelem.

    Zatímco vnější podoba zámku se vyznačuje stylovou jednotou, nelze toto říci o řešení vnitřních prostor. V nich se mísí prvky gotické, renesanční i další. Vše je však barevně i kompozičně pečlivě sladěno a celek má osobitý půvab. Vnitřní výzdoba je provedena vskutku precizně, především u reprezentačních sálů. Obložení stěn, dveří a stropů, bohatě vyřezávané, jakož i další výzdoba ze dřeva svědčí o umu především místních řezbářů, z nichž jmenujme alespoň otce a syna Vondruškovy. Štukatérské práce na Hluboké prováděli mistři s italskými předky Silvestri a Pelegrini. Díla z kamene jsou pracemi především jihočeských kameníků.

    Také úpravě okolí zámku byla věnována náležitá pozornost. Anglický park založil v polovině minulého století G. Immelin, jeho nástupci (T. Rehder a po něm R. Vácha) jej rozšiřovali a zvelebovali mimo jiné i výsadbou cizokrajných stromů a keřů. Park i zahrada kolem zámku svým působivým členěním i krásou okouzlí každého vnímavého návštěvníka.

Miroslav Trčka